Rádio Ivo je kolektiv tří osobností české kultury – tvoří jej herec, hudebník a režisér Petr Marek, filmová herečka a režisérka Johana Ožvold a herec Marian Moštík. Společně vytváří na divadelních prknech improvizované rozhlasové hry, které si pak můžete poslechnout i na Soundcloudu, Spotify či na stránkách Radia Wave. V minulosti pravidelně vystupovali ve Studiu Hrdinů, MeetFactory či ve Vzletu, od letoška jsou hosty Divadla Na zábradlí a jejich performance můžete navštěvovat v Eliadově knihovně. S Petrem Markem a Johanou Ožvold jsme pro vás připravili krátký seznamovací rozhovor.
Jak byste sami definovali Rádio Ivo? Je to divadlo, rozhlasová hra, performance, nebo něco úplně jiného?
Petr: Je to všechno a mění se to s médiem. Můžete to vidět nejprve jakožto jevištní úkaz, kdy jako diváci sledujete tři pracovníky „rozhlasu“, kteří před vašima očima vytvářejí, ozvučují a rovnou nahrávají rozhlasovou hru, kterou si nepřipravili, navíc se nedomluvili s žádným zvukovým technikem, tak vzali, co měli po ruce v počítačích, a rovnou do nahrávky sypou zvuky, občas náhodné. V prvním roce to dokonce vypadalo i tak, že měli na stole připravené předměty k výrobě ruchů: např. větvičky, které se dají lámat. A poté to můžete už konzumovat jakožto posluchači, protože záznamy výsledných rozhlasových her umisťujeme již devatenáctým rokem na internet. Tyhle kompletní záznamy najdete na Soundcloudu, vyjma her, které jsme nahráli pro Rádio Wave – ty jsou k dispozici na stránkách Rádia Wave a na streamovacích platformách. A na streamovací platformy se od letoška chystáme i s novými hrami.
Johana: V podstatě jsme Duchampova záchodová mísa (Fontána) přenesená na divadelní prkna.
Vzpomínáte si na moment, kdy se zrodila myšlenka dělat „rozhlasové hry naživo“? Co vás k tomu vedlo?
Petr: Jeli jsme v autě přes vesnici, v níž zrovna běželo hlášení místního rozhlasu z těch klasických amplionů na sloupech. A my jsme se nadchli představou, že by se ten místní rozhlas dal využít k vysílání fikčních rozhlasových her. A vymýšleli jsme, že bychom se stali takovou podnikatelskou skupinou, která by nabízela městským úřadům takovou službu. Realizovali jsme to, myslím, ale jen dvakrát: v Pardubicích a v Olomouci. Poprvé to mělo ještě formu talk show, dokonce jsme provedli soutěž, kde mohli posluchači vyhrát večerní procházku s moderátorem dle svého výběru. Někdo vyhrál Mariana, jehož telefonní číslo jsme do městského rozhlasu opakovaně vyhlašovali. Druhé, olomoucké hraní už bylo zcela fikční a vytvářeli jsme dojem, že jde o přenos zasedání místního zastupitelstva. Naši fikční zastupitelé měli rozhodně velmi bizarní problémy.
Johana: Jen to doplním o faktografické informace, stalo se tak v létě 2005, když jsme jeli já, Petr a Prokop Holoubek. Prvních několik představení jsme hráli pouze ve dvou s Petrem, ale celou dobu jsme se bavili o tom, že mnohem výhodnější pro příběhy by bylo hrát ve třech. S Petrem jsme se pak jednohlasně shodli, že přibereme do kolektivu Mariana Moštíka, se kterým hrajeme dodnes.
Máte nějaké vzory v oblasti rozhlasu, divadla nebo literatury?
Petr: Rozhlasové hry jsem začal nahrávat v osmé třídě s kamarády na domácí kazeťák. A naplno jsem s tím pokračoval už s jinými kamarády o pár let později, poté, co jsem viděl představení divadla Vizita. Otevřelo mi to velkou studnici. A dalších inspirací bylo samozřejmě strašně mnoho, především umělci, kteří se zabývali mediální mystifikací. Už jen to povědomí, že existovala Wellesova Válka světů, kterou jsem nikdy neslyšel! Nebo performance Andyho Kaufmana. Ale to, co nám přišlo nejdůležitější, bylo vycházet z výrazně „nudného“ a obyčejného základu, totálního realismu, kde postavy mají zcela normální zaměstnání i problémy a nevypadá to, že by se například na úřadě mezi přestávkou na kafe a kopírkou mohlo stát něco výjimečného. Vlastně myslím, že se nacházíme někde mezi seriálem Kancl a filmy Quentina Dupieuxe.
Johana: Já jsem se narodila do rodiny rozhlasáků. Táta byl zvukař v rádiu a máma redaktorka a moderátorka. Byla jsem obklopená mikrofony, páskami a nahrávací technikou. Tohle byla zařízení, se kterými jsem si jako malá hrála, a rodiče hodně dbali na to, abychom hezky mluvili, měli dobrou slovní zásobu a dobře artikulovali. Vedli nás k tomu, abychom dokázali ve slovech na mikrofon popsat, kde jsme, co vidíme, a přitom dokázali předat atmosféru té konkrétní situace, ve které se nacházíme. Mám například nahrávku, kde jsme v mých čtyřech letech na výletě a já popisuji svůj dojem z malé jeskyně, kam jsem s mikrofonem vlezla. Mimochodem, jeskyně máme v rádiu velmi rádi! Rozhlasových vzorů mám dost i mimo svoji rodinu, ale většinu už zmínil Petr.
Petr: Ale s ohledem na jeskyni si uvědomuju, že za všechno vlastně může elpíčko Hurvínek a lupiči, kde právě uvěznění hrdinů do podzemních chodeb hraje jednak krásnou zvukovou roli, ale také důležitý dramaturgický moment: postavy si totiž navzájem nemůžou utéct a musejí se vydržet.
Stalo se vám během živého vystoupení někdy něco opravdu nečekaného, s čím jste si v rámci improvizace nevěděli rady? A jak jste to vyřešili?
Petr: Výrazným momentem bylo, když jsem poprvé pustil zvuk, který jsme nikdo z nás předtím neslyšel, a ukázalo se, že se jedná o hyperrealistický průjem. Naše první reakce byla, že jsme asi minutu nebyli schopni reagovat a diváci nás viděli ležet na stole v záchvatu smíchu – což jindy neděláme. Následně jsme to vyřešili zapojením do děje a také do dalších her v následujících letech. Nyní je průjem náš trademark.
Johana: Vybavuje se mi jedna situace, kdy jsme přizvali hosta – poměrně slavného hudebníka a rappera. Hodinu před představením jsme mu vysvětlovali základní principy naší improvizace, co je výhodné dělat a co rozhodně nemá dělat. Host vše perfektně pochopil. Pak ale cca 10 minut před představením vykouřil jointa, což nám neřekl, vrátil se zhulenej a všechno, co jsme mu předtím řekli, tak zapomněl – a my jsme během hraní vlastně věděli, že s tím nic moc nemůžeme dělat. Takže teď, když máme hosty, ještě zdůrazňujeme, že je fajn být nejenom naslouchající partner v herecké akci, ale také střízlivý a při vědomí.
Všichni jste takovými renesančními osobnostmi, jak vás spolupráce v rámci Rádia Ivo ovlivňuje v jiných oblastech vaší tvorby?
Petr: Pro mě asi nejzásadnější navázání na poetiku Rádia Ivo bylo v mém pořadu Dospělý večer, který jsem vyrobil pro stanici Vltava. Šlo o šestidílnou moderovanou hodinovou talk show s dospělými i dětskými hosty na různá společenská témata, která se ale v průběhu postupně začala vyvíjet ve fikční svět – hosté začínali mít například vnitřní hlas a dokonce se navzájem potkávali v mysli toho druhého – a postupně se to proměnilo v regulérní rozhlasovou hru s šesti dětskými postavami, které zažívaly naprosto dadaistický improvizovaný svět. Musím říct, že na tento pořad jsem strašně hrdý.
Johana: Pro většinu věcí, které dělám, je typické to, že kladu velký důraz na zvukovou stopu – ale ne ve smyslu prostého ozvučení, nýbrž ve smyslu rozšíření možností vyprávění. Pořád mě to fascinuje a neustále se v tom vyvíjím a vzdělávám. Studuju na FAMU v doktorském programu, kde se zabývám kreativními postupy přípravy zvukových konceptů pro hraný film. Připravuji celovečerní hraný film, který se bude natáčet příští rok, a už v tento moment řeším, jak tam budu pracovat se zvukem a jaké informace můžu distribuovat skrze zvuk a jaké skrze obraz.
Máte nějaké vysněné téma, které byste jednou chtěli zpracovat a ještě se vám to nepovedlo?
Petr: Chceme si jednou zahrát nazí.
Johana: Provokuje nás myšlenka té trapné situace, kdy je nahota sama o sobě na jevišti tak explicitní, že musí mít velmi dobrý důvod, aby to právě nebylo trapné. No, a u Rádia Ivo – kde je vše dějově podstatné čistě auditivní – se nám líbí myšlenka, že u toho jednou budeme nazí. Zároveň to může být ještě trapnější míněné jako metafora improvizace – kdy se „neoblékáme“ do předem připraveného textu, ale jsme před publikem „nazí“. A mně se na tom ještě líbí to, že krásní a sexy jsme byli před deseti lety, to nás možná ještě někdo z publika chtěl vidět nahé, ale teď už jsme hezky opotřebovaní, životem patinovaní. Na našich tělech je patrné, že například máme děti (ano, je to vidět i na Petrovi a Marianovi). Ale celkově se mi ten pohled na nahatý rozhlasáky prostě líbí. Nicméně se to asi jen tak nestane, protože se stydíme.
Nejbližší reprízy na Eliadově knihovně:
