„Viděl jsem scény, za které by nás odsoudil každý soudce pro ohrožení morálky.“
Pavel Juráček, režisér, scenárista, signatář Charty 77, je klíčovou osobností českého filmu 60. let. Deníkové zápisy (1959-74) zachycují vzestup i pád talentovaného umělce v konfliktu s dobovými společenskými a kulturními okolnostmi i s vlastní bohémskou povahou. Deník tak nabízí nejen neobyčejně intimní vhled do Juráčkovy osobnosti, do jeho vnímání světa a lidí kolem něj, ale i do atmosféry „zlatého věku naší kinematografie“, která je nahlížena zevnitř jedním z aktérů nové vlny. Ve svém deníku zanechal po sobě Pavel Juráček dílo svrchované literární úrovně a hypnotické působivosti, otevřený dokument o výšinách i běsech umělecké tvorby. Kniha zvítězila v anketě Lidových novin o Knihu roku 2004 a obdržela ocenění Litera 2004 za nakladatelský čin.
16. srpna 1964 … pátek
Člověk nepatří na svět, je omylem přírody a jeho jednání je nesmyslné. Zdá se mi, že štěstí je stav blbosti, chytrý člověk nemůže být šťastný, ty dvě věci se vylučují. Rozum je proti nám, rozum je nepřítel, rozum je nádor na mozku, nepřirozené bujení myšlenek a pochybností vzniklé jakousi chybou v přírodě. S kým si o tom mám povídat? Nikoho nemám. Čím jsem starší, tím jsem osamělejší a jediné co je jisté, je fakt, že jednou umřu. A do té doby se budu potácet pořád dál od narození, pořád blíž k smrti a budu dělat věci, které vzhledem k jistotě smrti jsou směšné. Protože jediné, co člověk o svém životě bezpečně ví je, že skončí.
Upozornění: cigarety
Uvádíme také s anglickými titulky.
EN surtitles.
