Kmenový režisér Divadla Na zábradlí od sezony 2013/2014.
Po nedokončeném studiu činoherní režie na Janáčkově akademii múzických umění působil jako umělecký šéf brněnského divadla Polárka. Dále působil jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče a pravidelně spolupracoval s brněnským divadlem Reduta. V roce 2013, kdy umělecký šéf Reduty Petr Štědroň převzal vedení Divadla Na zábradlí, se Mikulášek stal kmenovým režisérem této scény.
Režijní přístup Jana Mikuláška se často opírá o dramatizace románů, původní scénáře či autorské divadlo. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá“ důraz na mizanscénu a svícení. Výrazným rysem Mikuláškova rukopisu je hra s významem replik, s kontextem a s asociacemi na zvolené téma; na jevišti dokáže zhmotnit naprosto abstraktní, filozofická témata a to pomocí velice jednoduchých prostředků.
V roce 2011 získal Cenu Divadelních novin za tvůrčí počin v kategorii činohra za inscenaci Korespondence V+W, v roce 2013 Cenu Alfréda Radoka za inscenaci roku, kterou se stala Zlatá šedesátá a v roce 2018 Cenu Divadelních novin za tvůrčí počin v kategorii činohra za inscenaci Mýcení a ve stejném roce také za Mýcení ještě Cenu Josefa Balbína, kterou uděluje Pražský divadelní festival německého jazyka.
Divadlo Na zábradlí a já
V Divadle Na zábradlí nás vzrušuje hovořit o vážných a nejednoznačných tématech, ale vždy se snažíme o hledání kontrastu, i když někdy poněkud těžkopádně, spočívající v lehkosti, hravosti a groteskní nadsázce. Nejde ani tak o realizaci uměleckého konceptu, jako spíš o přirozený výraz životního postoje, který zaujímají moji blízcí i já sám, a kterému je vlastní skepse, nedůvěra ve veliká a okázalá gesta, obezřetnost přede všemi, kteří se strnulou vážností tvrdí, že jsou majiteli pravdy. Leckdo by nám mohl oprávněně vytknout, že nadsázkou a ironickým přístupem jen utíkáme před jednoznačným sdělením a vyřčením něčeho skutečně vážného. Já se ale domnívám, že tím důležitým sdělením je právě ona ironie, která obnažuje omezenost a nabubřelost lidí věřících jen ve vlastní výlučnost, či ještě hůře ve výlučnost svého národa či rasy, která odhaluje skutečnou tvář všech ideologií a dogmat, a která je naopak výzvou k přiznání si vlastní malosti, bezvýznamnosti a směšnosti. Směšnosti našich každodenních rituálů, směšnosti našich společenských tanců, směšnosti naší vážnosti. Svět zbavený falešných iluzí působí ve své obnaženosti možná bezútěšně a beznadějně, ale přinejmenším to není život ve lži.
