
Masopust - DENÍK ZLODĚJE Genet - Bridel - König - Dohnal
PREMIÉRA
12. května 2017
DÉLKA PŘEDSTAVENÍ
80 minut bez přestávky
honba za nemožnou Nicotou
Mysteriózní opera na texty Jeana Geneta a Bedřicha Bridela pro jednoho činoherce - zpěváka (Miloslav König) s hudbou Martina Dohnala v režii Jana Nebeského.
Miloslav König získal za roli v Deníku zloděje Cenu divadelních novin za herecký výkon sezóny 2016/17.
Obsazení
- Miloslav König
- Martin Dohnal (klavír)
Inscenační tým
- Výchozí idea: Tereza Marečková
- Scénář: Miloslav König
- Živá i nahraná hudba: Martin Dohnal
- Kostýmy a rekvizity: Petra Vlachynská
- Scénografie a režie: Jan Nebeský
Jean Genet se kočkuje s Bedřichem Bridelem, současná imaginace z okraje společnosti s imaginací barokní. Zvláštní a odvážné propojení deníků „prokletého“ dramatika, spisovatele a recidivisty Jeana Geneta, v nichž popisuje svou jedinečně sebedestruktivní filozofii zločinu a krásy, s významnou českou básnickou skladbou z doby baroka autora Bedřich Bridela Co Bůh? Člověk?, nabízí provokující směs a nečekané vazby. Narcistní a bezohledně infantilní deník plný rozkoše, strachu a vzdoru proti jakékoli autoritě, se překvapivě ladně vine k prudkému a horkokrevnému vyznání a zanícení Bridela, který leží u nohou svého Boha, jako Genet leží pod nohami toho kterého milence. V obou textech kypí příbuzná touha a volání, podobná horečka těla, které chce patřit. Splynout. Nalézt Ráj. Extrémní pnutí mezi tělem a duší, jejich svár v baroku mnohokrát popsaný, se naplňuje v činech a vztazích, žitých Genetem. Prožívání vlastní nízkosti, jako vědomě přijaté pozice, se přibližuje sladkému ponížení Bridela, který rýmuje jako děcko, v pravidelném rytmu a bez okras. „Já nad slámu, květ, seno,/ jako pléva jsem laciný,/ i nad žabí plemeno,/ špatnější, i nad luštiny;/ já pravdy stín zatmělý,/ nejsem něco, než nijakost,/ já jsem šat, střep zetlelý,/ mrcha, mrva, kůže a kost.“ Barokní zpěv střídají důvěrná, leč věcná sdělení prostituta a zloděje.
Naším dlouhodobým zaměřením jsou náročné a mnohdy básnické texty, jejichž sdělení leží ve slově. To se zdá být v dnešní kultuře hromadně se opírající o „obrázky“ a primitivní vizuální vazby jako oblast, které hrozí zakrnění. Nemáme už se slovy trpělivost. Slova v dnešní kultuře pociťujeme jako nebezpečná nebo nedůvěryhodná: a to proto, že je třeba za ně ručit, jsou zavazující, prozrazují nás a obnažují, přivádějí nezformulované zmatky do vědomí. Považujeme za důležité dál dávat a vytvářet prostor slovům, navazujeme na naši „dramaturgickou archeologii“, která se neprojevuje pouze hledáním dramatických textů zapadlých v čase, ale i spouštěním se do jeskyní významů. Zkoumáme, zda může řeč a komunikace obecně najít novou věrohodnost.