Divadlo Na zábradlí

Místo, kde dnes stojí Divadlo Na zábradlí, patří k nejstarším sídlištím na území vnitřní Prahy. Zdejší osada je bezpečně doložena na počátku 12. století, ale existovala pravděpodobně již mnohem dříve.

Obytné domy zde byly výhradně ze dřeva a přestavovány na kamenné byly až v průběhu 12. - 14. století. Na pozemku s číslem 209 stály zřejmě dva domy. Kronika Královské Prahy udává, že v 15. století se dům jmenoval Dům u zeleného kloboučku, později Dům Milevských, neboť patřil klášteru v Milevsku. Byla v něm také tzv. útulna pro služebné zvaná „Josefeum", pro dívky, které přicházely z venkova sloužit do Prahy a neměly kde bydlet.

V 16. století vlastnili toto místo Valdštejnové, kteří pravděpodobně získali i sousední dům a spojili oba v jeden celek, protože od té doby se hovoří už jen o jednom domě. Existují dvě varianty vzniku jména uličky zvané „Na zábradlí", po které bylo o několik století později nazváno i divadlo. Původ může mít buď odvozen od zbytku staré městské hradby neboli zábrany, za níž vedla branka k brodu na Vltavě. Druhá varianta přepokládá, že název vznikl z původního Zábrodlí, tedy místa za brodem, neboť někde v těchto místech totiž stával i kostel Sv. Jana Křtitele na brodu.

Kostel byl v 16. století odsvěcen, pomalu se rozpadal a na jeho místě vzniklo smetiště. Co se ze zbytků dalo použít, bylo rozebráno Pražany na stavby domů. Jedním z takových zlodějíčků byl i hostinský hospody U zlaté chaloupky, kterou tou dobou v tomto domě provozoval. Nechal odvézt z kostela velký, těžký tympanon, nechal ho zakopat reliéfem do země a z hladké strany rubu udělal podstavec pro kuželky. Tympanon je původně z bílého mramoru, někdy v běhu času zneuctěný černým nátěrem. Jeho originál je uložen v lapidáriu Národní muzea.

Začátkem 19. století zde měl Václav Zinsmeister na dvorku kartounku, tedy továrnu na barvení a potiskování bavlněných látek. V roce 1836 prošel dům velkou přestavbou podle návrhu architekta Vítka. Byl prakticky postaven od základů a pod ním vyhloubeny sklepy. V rámci rekonstrukce vznikl i velký sál, v němž byly umístěny tiskací stoly pro kartounku. Vznikla klasicistní novostavba, jak ji prakticky známe teď.

Koncem 19. století získala vlastnické právo Jednota katolických tovaryšů. Byla to laická katolická nadace založená na křesťanských ideálech a rozšířená po celé Evropě. Poskytovala zdarma ubytování a stravu pro „pracující řemeslný dorost" z chudých rodin. Protože doba přelomu 19. a 20. století zaznamenala velký rozmach divadelnictví (nebylo kino ani televize), znamenala i rozvoj ochotnického (dnes „amatérského") divadla. Také Jednota katolických tovaryšů měla svůj ochotnický spolek. Hráli mravoučná představení o narození Páně, o betlémské hvězdě apod., nejčastěji vždy v lednu a únoru o nedělích, o Vánocích a Velikonocích, a to až do roku 1933. Z tohoto důvodu zbudovali ve velkém sále jeviště. Během války ale divadelní činnost na několik let zastavili. Dokonce v roce 1944 jim byl dům odebrán Němci. Po válce Jednota (1947) svoji ochotnickou činnost nakrátko opět obnovila. Hostovaly zde kočovné soubory. Jedním z významných divadelníků byla i židovská herecká hvězda Ica Lëvi, který se svým souborem kočoval po českých městech a hrál i tady. V repertoáru měl klasické hry Shakespeara a Moliéra, také svoje sólová vystoupení sestavená ze slavných monologů. Hrálo se ovšem v jidiš, a říká se, že na něho chodil i Franz Kafka.

V roce 1954 Ústřední národní výbor hl. m. Prahy vyvlastnil dům pro Československý stát, konkrétně pro bytový podnik hl. m. Prahy. Byly zde miniaturní jednopokojové byty se společnými umývárnami.

Dnes je DNz repertoárovou scénou hl. města Prahy, kterému patří i budova a je jeho zřizovatelem. To znamená, že veškerý majetek, vše, co se zakoupí pro potřeby divadla, je majetkem hl. m. Prahy, které divadlo dotuje, tzn. dává mu každoročně peníze na provoz a tvorbu představení. Je to přímý nadřízený a přísný zřizovatel, který nás neustále kontroluje, abychom neutráceli jeho peníze na zbytečnosti.

Vraťme se teď do roku 1958. Kdo ze zakladatelů toto místo objevil, se neví. Budovu si pro své nové divadlo vyhlédli 4 zakladatelé: režisérka Helena Phillipová (mj. spoluzakládala Divadla Járy Cimrmana), Vladimír Vodička (budoucí ředitel), Jiří Suchý (dnes principál Semaforu) a Ivan Vyskočil (pozdější profesor na DAMU). V patře domu byly obsazené byty, a v přízemí, které dostali mladí nadšenci k dispozici, byl jen nepořádek a špína. Když si zakladatelé – tehdy hoši kolem dvacítky - přišli obhlédnout své budoucí působiště, tehdejší paní správcová jim místo ukázala a později jim pak velmi intenzivně pomáhala. Vchod do hlediště byl tehdy přes atrium (dvorek), kam se vcházelo průjezdem na místě vstupního foyeru. Všichni museli napnout síly, aby dali zanedbané přízemí do pořádku a udělali z něj opravdové divadlo. Svému divadélku dali název podle uličky vedoucí od nábřeží na Anenské náměstí. Jiří Suchý vlastnoručně vymaloval divadelní sál šedo-bílými pruhy, z nějakého zrušeného kina získali sedadla. Neměli herecké šatny, žádné zázemí. Proto paní správcová natáhla v tehdejší společné prádelně šňůru, zavěsila na ní dvě prostěradla a udělala provizorní šatnu – páni napravo, dámy nalevo. Diváci si odkládali kabáty na hřebíky zatlučené na kus prkna na zadní stěně sálu. Vepředu stála stará americká kamna z domácnosti pana Vodičky, která obsluhovala v zimě sama paní správcová nebo instruovala nejblíže sedící diváky, aby v okamžiku hlučných scén vždy do kamen přiložili. První premiéra se totiž konala v zimě, 9. prosince 1958.

Představení „Kdyby tisíc klarinetů" nazvali „leporelem" s písničkami Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila. Režii měl Antonín Moskalik, hudbu napsali Jiří Šlitr, Jiří Suchý, Jaroslav Jakoubek, Vladimír Vodička a další, dnes již dobře známí, tehdy dvacetiletí, začínající, neznámí. Klarinety byly pak v roce 1964 zfilmovány, ale s těmi zábradláckými měly jen pramálo společného. Do svého prvního představení hledal režisér herečku, která by uměla zpívat. I oslovili Ljubu Hermanovou, a ta pozvání přijala. Na premiéře se v hledišti sešla veškerá intelektuálská elita Prahy. Klarinety se hrály seriálově (nepřetržitě) ¾ roku za velkého zájmu publika, které už nebavily budovatelské repertoáry jiných divadel.

O rok později se k činohernímu souboru připojil Ladislav Fialka, který zde založil Pantomimu na Zábradlí. Pantomima tu pak hrávala pravidelně, zpravidla se střídala s činohrou, ale v sezoně hlavně jezdila po zájezdech, a to až do velmi vzdálené ciziny, byl to hit a byla slavná po celém světě. V době divadelních prázdnin, kdy činohra nehrála, pantomima konala svá představení celé léto. Tak tomu bylo až do Fialkovy smrti v roce 1991, pak stagnovala a pro DNz definitivně zanikla v roce 1993. Jeho působení v divadle připomíná pamětní deska vlevo od vchodu do budovy.

Na počátku 60. let začalo divadlo rozvíjet českou podobu absurdního divadla. Přišel sem režisér Jan Grossman a také pozdější prezident Václav Havel, který zde začínal jako kulisák, inspicient, později dramaturg a autor. Jeho první manželka Olga zde pracovala jako uvaděčka. Přestože se divadlu dostalo velkého uznání v zahraničí, v Praze byli nuceni koncem 60. let Grossman i Havel z divadla odejít z politických důvodů. V té době už divadlo expandovalo do celé budovy, bytový podnik dal nájemníkům byty jinde.

V 70. letech bylo Zábradlí útočištěm pro filmové režiséry české nové vlny, kteří měli zákaz točit – Herz, Menzel, Jireš, Kačer, Rajmont a především Evald Schorm, který sem přivedl Jiřího Bartošku (nyní ředitel Karlovarského filmového festivalu), Karla Heřmánka (nynější ředitel Divadla Bez zábradlí), Pavla Zedníčka, Janu Preissovou a další. Na konci 80. let se vrátil režisér Jan Grossman. V létech 1991 - 1993 vystřídal ve funkci ředitele Vladimíra Vodičku, který tu „řediteloval" neuvěřitelných 33 let.

V roce 1993 zvítězila ve výběrovém řízení na ředitele Zábradlí Doubravka Svobodová a uměleckým šéfem se stal režisér Petr Lébl. Léblova éra Na zábradlí byla jedna z nejúspěšnějších, bohužel skončila v roce 1999 Petrovým dobrovolným odchodem ze života. Za doby jeho uměleckého vedení divadlo získalo několik Cen Alfréda Radoka, v roce 1994 a 1997 bylo vyhlášeno Divadlem roku. Nejvýznamnějšími inscenacemi byly Léblovy režie Čechovových her Ivanov, Racek a Strýček Váňa, Gogolův Revizor, Stroupežnického Naši furianti, Örkényho Kočičí hra a samozřejmě muzikál Cabaret.

Dalším významným režisérem a členem uměleckého vedení byl Jiří Pokorný, který zde režíroval mimo jiné inscenace Terasa, Pan Kolpert, Gazdina roba nebo Platonov je darebák! Platonov měl 111 repríz a na repertoáru byl téměř 9 let (derniéra 20. června 2014).

Další významní režiséři nové doby byli J. A. Pitínský, Jan Nebeský, Jiří Havelka, Jan Frič, Juraj Nvota ad. Od roku 2010 do roku 2013 byl uměleckým šéfem režisér David Czesany (např. Havlova Asanace).

Od sezony 2013/2014 je ředitelem Divadla Na zábradlí Petr Štědroň, uměleckým šéfem Dora Viceníková a kmenovým režisérem Jan Mikulášek. Svoji první sezonu Na zábradlí nazvanou Tradice v novém popsal Petr Štědroň v rozhovoru pro Divadelní noviny v listopadu 2013 takto:

„Chceme navazovat spíše na principy než na konkrétní tradici. Není důvod kopírovat, nejsme plagiátoři. Těmi principy jsou zájem o mnohdy nepříjemné téma, které rezonuje, inscenace, které zanechávají v divákovi stopu, kladou mu otázky a na něj nároky. Usilujeme o divadlo jako živé médium, to se dle mého názoru z českých kamenných divadel poněkud vytrácí.“